Aktualita

Ivo Telec: Právo přírodního léčitelství. Praha: Leges 2018

Nová kniha profesora Iva Telce Právo přírodního léčitelství prezentuje českému právnickému publiku výsledek víceletého právovědného teoretického výzkumu, který autor prováděl na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a který byl součásti zaměření tamější výzkumné skupiny práva duševního vlastnictví působící při katedře soukromého práva a civilního procesu. Kniha, kterou se budu zabývat, je tvořena jedenácti kapitolami, které tvoří jedenáct odborných statí pojednávajících o zdravotní péči, léčitelství a právu v kontextu nejen nového soukromého práva, ale i práva zahraničního. Některé z těchto statí vyšly již dříve samostatně časopisecky a je vskutku přínosné, že se na knižním trhu můžeme nyní setkat s ucelenou prací. Odborně veřejná osvěta civilistickým pohledem na dané téma, kterou kniha přináší, totiž dosud neproběhla. Měl bych také podotknout, že knihu nemusíte číst plynule od části 1 po část 11. Každou kapitolu si můžete přečíst zvlášť a v libovolném pořadí, aniž by Vám cokoli uniklo.

JUDr. Petr Prchal, Ph.D.

Advokát a odborný asistent na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Kniha začíná kapitolou „Svoboda volby péče o vlastní zdraví“ a autor v ní zasvěceně vysvětluje rozmanitost péče o zdraví, která spočívá nejen na konvenční zdravotní péči, resp. zdravotních službách, ale taktéž na péči duchovní a přírodně léčitelské včetně tradiční medicíny. S tím pak nutně souvisí otázky spolehlivosti a účinnosti zvoleného druhu léčby včetně otázky míry důkazní spolehlivosti, která není u každého druhu léčby stejná včetně otázky, co z toho pro pacienta plyne. Obsah jednotlivých podkapitol naznačují již jejich názvy např. „Léčitelství a náboženství“ nebo „zákaz vázanosti státu výlučnou ideologií nebo náboženským vyznáním “.

Ve třetí kapitole nazvané „Přírodní léčitelství, tradiční vědění a duševní vlastnictví“ na str. 86 autor píše: „Od tradičního vědění a způsobu myšlení se dávným postupem racionálně oddělilo vědecké myšlení a vědecká tvorba, jež se v dnešním přírodovědně-lékařském (vědeckotechnickém) vzorci hodnotově a povahově vyznačuje redukcionismem a objektivismem…Názorový problém vzniká tehdy, jestliže tato materialistická výseč aspiruje na univerzalitu, výsadnost, nadřazenost či na pouze konvenčně poznatelnou pravdu o bytí“ Autor knihy se zde staví za pluralitní občanskou společnost založenou na snášenlivosti, podle které se konvenční biomedicína a přírodní léčitelství nevylučují. Mám za to, že jde o významnou myšlenku, neboť odborná lékařská veřejnost se k přírodnímu léčitelství staví s odsudkem, mnohdy pouze a jen z toho důvodu, že na rozdíl od konvenční medicíny nejde v případě přírodního léčitelství o tzv. evidence-based medicine. Můžete však správně namítat, že i některé oblasti konvenční medicíny se tomuto kritériu vymykají. Jako příklad lze uvést psychoterapii nebo některé části psychosomatiky. Autor v knize popisuje, že přírodní léčitelství, rozdílně od některých západních zemí, není v České republice řazeno mezi zdravotnická povolání a je posuzováno jako povolání samostatné, konkrétně jako volná ohlašovací živnost. Právním důsledkem je zde rozsah nabízených zdravotních služeb, tj. zda je mezi ně zahrnuta pouze konvenční medicína nebo také některé obory přírodní medicíny, což se projevuje v rozsahu práv pojištěnců veřejného zdravotního pojištění. Je tedy rozdílu, zda se pacient léčí v Česku nebo Švýcarsku či Německu z hlediska rozsahu nabídky zdravotních služeb a způsobu jejich hrazení. Jádrem rozsahu zdravotních služeb je tedy v zásadě pouze názorový střet o to, co společnost za zdravotní služby uzná.  To co u nás bývá řazeno do léčitelství, je v jiných zemích běžnou součástí zdravotních služeb.

V osmé kapitole nazvané „Duchovní léčba jako náboženský úkon“ na str. 259 autor píše: „V případech, kdy duchovní péče o zdraví nesleduje výkon náboženské svobody, jako je tomu v některých oborech přírodního léčitelství, půjde o plnění závazku péče o zdraví podle občanského zákoníku; tudíž mluvíme o péči řádného odborníka podle obecného soukromého, tj. občanského práva.“ Autor v té souvislosti upozorňuje na významné rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 1 BvR 784/03, v ústavní věci porušení základního práva, který ústavně konformně oddělil duchovní léčitele od běžných vystudovaných léčitelů a zdravotních služeb. Ústavní stížnosti bylo vyhověno s odůvodněním, že duchovní léčba nepodléhá veřejnoprávnímu režimu podle německého zákona o léčitelích (Heilpraktikergesetz), ani podle německého lékařského práva. Jako právníci si nemůžeme nevšimnout, že s uvedeným souvisí otázka ochrany práv pacientů a že občanský zákoník z roku 2012 počítá s léčiteli u závazku péče o zdraví (§ 2636 a násl. OZ). Ani v léčitelství se tedy právně neodpovídá za výsledek (uzdravení), ale za odbornou správnost vynaložené snahy o dosažení výsledku. Stejně je tomu tak samozřejmě i v případě zdravotních služeb. Mám ale za to, že toto právní východisko není mezi odbornou lékařskou veřejností dostatečně dobře známé. Otázku, zda léčitel postupoval v případě léčby pacienta správně anebo ne, a zda přivodil pacientovi újmu, nebo nikoli, tedy musíme posoudit podle pravidel toho kterého léčitelského oboru. Třeba podle pravidel aromaterapie nebo manikúry. U duchovní léčby pak správnost odpovídá náboženským pravidlům. Konkrétním postupům přírodních léčitelů, stejně jako i rozdílům mezi léčitelstvím a zdravotními službami na trhu, se autor knihy podrobně věnuje v páté kapitole nazvané „Postupy léčitelů ve světle práva“.    

Již před vydáním knihy se v Česku řešila významná otázka vhodnosti zařazení terapeuta specialisty tradiční čínské medicíny mezi zdravotnická povolání a obory zdravotních služeb, k čemuž došlo v loňském roce. Můžete také vzpomenout začlenění psychosomatiky do zdravotních služeb v roce 2013. Tento vývoj odráží dnes běžně používaný pojem integrativní medicína, která však nemá podporu u odborné lékařské veřejnosti. I touto problematikou se autor ve své knize na mnoha místech zabývá a zastává názor, že východiskem názorových střetů v této otázce není rozdělování léčby na vědeckou a nevědeckou, neboť pacientovi je zcela jedno, jaká metoda jej uzdraví. Stačí, zda léčba dává fyziologický nebo psychologický smysl.  Věda, včetně té lékařské, musí být dle autora otevřená, tedy nezávislá na konkrétní ideologii či moci, která může spatřovat v léčitelství konkurenci. Vzpomněl jsem si přitom na knihu Matthew Walkera „Proč spíme“, který se výzkumu lidskému spánku věnuje jako profesor neurovědy a psychologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley více než 20 let., a to proto, že obyčejný spánek patří stále k největším biologickým záhadám. Je to až děsivé, že se vědecky dosud nepodařilo zodpovědět tak nevědecky jednoduchou otázku, proč spíme. Jistě proto se mnou budete souhlasit, že je svobodnou volbou každého, zda na sobě zkusí přírodní léčbu, o jejíž účinnosti se mohou vést názorové spory, či přímo odsudky nebo se omezí pouze na konvenční léčbu. Jinými slovy, při zlomené ruce bylinné čaje nepomohou, při chronickém kašli možná ano.        

Obsah dalších kapitol naznačují jejich názvy „Právní status přírodních léčitelů“, „Možnost plnění závazku v přírodním léčitelství“, „Nekalé praktiky v péči o zdraví“, „Zákonodárně politický výhled na léčitelské povolání“. Mohl bych a rád, ještě dále pokračovat v analyzování autorových úvah a závěrů těchto kapitol. Tím bych však případného čtenáře knihy okrádal. Chtěl jsem proto pouze skromně naznačit, že úvah a závěrů je v celé knize vskutku mnoho a také mnohé z nich mají mimořádný význam nejen z hlediska české právní vědy ale především správní a soudní praxe.

Na závěr nutno dodat, že dílo je poslední knihou autora, která shrnuje veškeré jeho dosavadní poznatky k danému tématu, čemuž odpovídá erudovanost i formulační přesnost, s jakou je kniha psána. Recenzovaná kniha má však onu tradiční vlastnost, že není určena úplně pro všechny, neboť autorovy myšlenky obsažené v knize vůbec nejlépe vyniknou při současném studiu a promýšlení toho, co bylo napsáno včetně dalších možných souvislostí, což se bez alespoň minimálního zájmu o oblast práva a léčitelství dobře nedá. Opět se však potvrdilo, že kdo hodně ví, je schopen vyjádřit se přesvědčivě a dokonce vyjádřit směr, jakým bychom se měli v dané právní oblasti vydat. Knihu profesora Iva Telce tak mohu doporučit čtenářům, a to zejména advokátům, soudcům, lékařům, samozřejmě rovněž i léčitelům, ale i pacientům, kteří např. utrpěli újmu v souvislosti s poskytnutím nesprávné rady léčitelem. Pro některé čtenáře může být dokonce součástí každodenní praxe.                 

Dovolím si ještě poznamenat, že stejné nakladatelství připravuje pro letošní rok volné pokračování recenzované knihy pod názvem Právo komplementární a alternativní medicíny, která bude mít jistě opět nezanedbatelný význam z hlediska české právní vědy.

PRVNÍ NOVELIZACE Občanského zákoníku a Zákona o obchodních korporacích byla přijata.

Dne 14.12.2016 byla pod č. 460/2016 Sb., přijata první novela občanského zákoníku a pod č. 458/2016 Sb., zákona o obchodních korporacích. Předmětem novelizace byla zejména nutnost vyřešení problému týkající ho se zvláštních plných mocí, úprava definice liniových staveb, byly přijaty změny týkající se svéprávnosti, úroků z prodlení u výživného, bylo znovuzavedeno zákonné předkupní právo spoluvlastníků. Byla také zavedena, resp. částečně obnovena účast zaměstnanců v dozorčích radách společností, které mají více než 500 zaměstnanců  a také byly přijaty změny v úpravě svěřeneckých fondů.

Znění novelizací